Nový občanský zákoník: Jaké změny náš čekají v úpravě smlouvy o dílo?

Dne 1. ledna 2014 nastane účinnost nového občanského zákoníku, který poměrně rozsáhle mění dosavadní pojetí českého soukromého práva. Není však nutné se tohoto data obávat - účinností se totiž rázem veškeré právní poměry automaticky nezmění. S výjimkou smluv o nájmu nemovitých věcí a smluv o účtu, se totiž na smlouvy a právní vztahy vzniklé před koncem roku 2013 nový kodex vztahovat nebude a nadále se na ně bude uplatňovat „stará" právní úprava. Změna tedy bude nastávat postupně, když nový právní předpis bude upravovat pouze právní vztahy vzniklé až po 1. lednu 2014.

Jak je však známo, štěstí přeje připraveným. Nový občanský zákoník tedy nelze ignorovat a naopak je potřeba se s ním seznámit. Tento článek si klade za cíl stručně představit některé změny, které nastanou v úpravě smlouvy o dílo – tedy smlouvy, která patří mezi ty nejvíce používané.

Zřejmě nejzásadnější změnou je odstranění dosavadního dualismu neobchodní a obchodní smlouvy kupní a smlouvy o dílo, díky kterému patřilo české právo mezi evropské kuriozity. Nadále tedy nebude záležet, zda je smlouva uzavřena mezi podnikateli či nepodnikateli – vše bude upraveno v rámci jednoho zákona. Rozdíl v subjektech se však může v některých aspektech odrazit. Jako příklad uveďme problematiku výkladu právního jednání, kdy na vztah mezi podnikateli se může automaticky použít kritérium významu v běžném obchodním styku, kdežto na nepodnikatele pouze v případě, kdy se prokáže, že byl takový význam druhé straně znám.

Základní vymezení smlouvy o dílo se v podstatě nemění. Smlouvou se zhotovitel zavazuje na svůj náklad a nebezpečí provést pro objednatele dílo a objednatel se zavazuje dílo převzít a zaplatit cenu. Smlouvu o dílo je však třeba odlišit od práce prováděné zaměstnancem na základě pracovní smlouvy. Rozdíl spočívá zejména v tom, že v rámci smlouvy o dílo provádí zhotovitel činnost samostatně, podle vlastního časového rozvrhu, nepodléhaje soustavnému dozoru ani řízení objednatele. Zhotovitel provádí dílo buď osobně, nebo jím může pověřit jinou osobu (tím se však nezbavuje odpovědnosti za jeho řádné splnění).

Kde nastanou novým kodexem změny, je otázka ceny díla. Nově se upravuje, že nárok na zaplacení ceny díla vzniká až provedením díla. Provádí-li se dílo postupně a je-li možné jednotlivé stupně odlišit, může byt předáno a tedy i placeno po částech. Výjimku z pravidla placení až po provedení díla činí dílo se značnými náklady v případě, kdy si strany nesjednají zálohu. V takové situaci má zhotovitel právo žádat na objednateli během provádění díla přiměřenou část odměny, a to s přihlédnutím k vynaloženým nákladům.

Stejně jako v dosavadní úpravě bude možné si cenu stanovit rozpočtem, a to buď zaručeným (tedy v zásadě neměnitelným) nebo nezaručeným (který je možné za určitých okolností během provádění díla navyšovat). Nová úprava však po vzoru švýcarského práva zavádí možnost zvýšení i zaručeného rozpočtu, který je ve smlouvě sjednán jako pevná částka, a to pokud po uzavření smlouvy nastala zcela nepředvídatelná mimořádná událost, která zapříčiní zvýšení ceny. V takovém případě má zhotovitel v případě, že se nepodaří cenu zvýšit dohodou, možnost obrátit se na soud, který o zvýšení ceny rozhodne. Nabízí se otázka, co vše bude možné interpretovat jako nepředvídatelnou mimořádnou okolnost. Bylo by například možné za ní považovat pád burzy, který nečekaně způsobí růst ceny nějaké komodity? Takové otázky však s určitostí zodpoví až čas a soudní praxe.

Dílo musí být provedeno bez vad tak, aby odpovídalo smlouvě. Zhotovitel dále odpovídá objednateli za to, že použitím díla nedojde k ohrožení či porušení práva třetích osob z průmyslového či jiného duševního vlastnictví. Pokud tedy například architekt „okopíruje" nějakou již existující budovu a objednatel ji na základě takového plánu postaví, pak je za případné nároky vyplývající z práva duševního vlastnictví odpovědný architekt.

Významné změny nastávají v úpravě stavby coby předmětu díla - tato problematika je však natolik široká, že se jí autor rozhodl v rámci tohoto článku opomenout. Pozornost zasluhuje zavedení institutu předsmluvní odpovědnosti, který má za následek, že i v případě neuzavření smlouvy může mezi stranami nastat jakýsi právní vztah. Stane se tak v případě, že jedna se stran bez řádného důvodu ukončí předsmluvní jednání i přesto, že šlo z dosavadní komunikace s vysokou mírou pravděpodobnosti očekávat, že dojde k uzavření smlouvy. Poškozené straně pak náleží nárok na náhradu vynaložených nákladů a ušlého zisku.

Dále je nutné upozornit na to, že významné změny nastávají v úpravě stavby coby předmětu díla - tato problematika je natolik široká, že by nebylo účelné se jí zabývat v rámci tohoto příspěvku věnovaného smlouvě o dílo.   

Na závěr článku se hodí zdůraznit, že naprostá většina ustanovení nového občanského zákoníku jsou ustanovení dispozitivní. To znamená, že se od nich strany mohou odchýlit, pokud si tak sjednají ve smlouvě. Zákon je tedy potřeba vnímat jako jakýsi vzor, který však nebrání stranám si svůj vztah upravit tak, aby co nejlépe odpovídal jejich potřebám a vzájemné domluvě.